Terapie hrou

Co je Nedirektivní terapie hrou?

Nedirektivní terapie hrou je dnes již zavedená metoda využívající léčebný potenciál hry. Děti si hrají  a tím se léčí. Že to zní neuvěřitelně? Možná, ale funguje to! Děti se v rámci hry vyrovnávají se svými zážitky, zpracovávají své příjemné i nepříjemné zážitky, zkouší si nové vzorce chování a vstupují do nových rolí, odhalují a prozkoumávají své nitro, své potřeby, svá přání, budují svůj vztah k sobě a ke světu. My dospělí své pocity a prožitky uchopujeme nejčastěji slovy.  Všichni denně zažíváme, jak je obtížné převést komplexní vnitřní svět do slov. Hra umožňuje vyjádřit se na symbolické rovině, zde slova nejsou nutná. Zjednodušeně se dá říci, že se v herničce hračky používají jako slova a hra je řečí dítěte. Dětem jsou při terapii hrou poskytnuty pečlivě vybrané hračky, které jim umožňují vyjádřit se. Když děti mohou projevovat své pocity ve společnosti vyškoleného terapeuta, který jim rozumí a přijímá je bez jakéhokoli hodnocení, začínají se cítit lépe. Jako rodiče jste pravděpodobně zažili to samé – když vás něco trápilo nebo znepokojovalo a řekli jste to někomu, komu na vás skutečně záleželo a porozuměl vám, už jen to vám pomohlo cítit se lépe a snadněji pak zvládnout daný problém. Něco podobného umožňuje dětem terapie hrou. Mohou použít víly a prince, laně a dinosaury nebo třeba hlasitý kulomet na sdělení toho, co si myslí, co cítí a co je trápí. Ve hře se může realita nejen vyjádřit, ale také přetvářet a to je jeden z dalších úzdravných a nosných aspektů hry. K žádoucím změnám nedochází pod vnějším tlakem, ale na základě vnitřního růstu samotného dětěte. Terapeut na dítě nikdy nespěchá, nechává dítěti tolik času, kolik potřebuje. Také mu nevnucuje aktivity, které ze svého pohledu považuje za vhodné, ale o podobě hry nechává rozhodnout samotné dítě. Terapeut vytváří optimální podmínky pro seberozvoj dítěte a podporuje sebeúzdravné mechanismy skryté v každém dítěti. Pozitivní efekt lze vysledovat nejen díky vymizení symptomů, kvůli kterým byla pomoc vyhledána, ale také ve zlepšení sociálního zařazení dítěte a rozvoji jeho kognitivního potenciálu.
Nedirektivní terapie hrou je “aplikací” pro děti humanisticky orientovaného psychoterapeutického směru Person Centered Approach, který založil americký psycholog a psychoterapeut Carl Rogers (1902-1987). Tento přístup rozpracovala do podoby Nedirektivní terapie hrou Virginie Axline (1911-1988), která formulovala její základní principy.

Potřebuje moje dítě terapii?

Pokud vašemu dítěti učitel, dětský psycholog, dětský psychiatr nebo sociální pracovnice doporučili systematickou individuální psychoterapii a je mu mezi třemi a jedenácti lety, pak je terapie hrou dobrou volbou. Rodiče oceňují, že dítě se v absolutní většině případů do herničky těší, takže odpadá používání nepříjemných přesvědčovacích či donucovacích prostředků. Rychlé zlepšení lze očekávat u úzkostných dětí. U dětí, které si nevěří a u dětí, které mají potíže s regulací či vyjadřováním emocí. Rychle se zmírňují či zcela ustupují také psychogenní bolesti hlavy či bříška, astma, sekundární enuréza či enkopréza a tiky. U dětí je duše a tělo daleko více propojeno než u dospělých, proto častěji své pocity komunikují tělesnými symptomy a hra je pro ně možností, jak zdravěji sdělit a zpracovat své trápení. Terapie hrou je také vhodná jako podpůrná psychoterapie v obtížných životních obdobích dítěte či celé rodiny (prožité trauma, rozvod rodičů, střídává péče, vážné onemocnění nebo úmrtí důležitého blízkého, ale třeba i jen narození mladšího sourozence či stěhování). Některé děti jsou zranitelnější a potřebují více podpory než jiné. Chlapci ve srovnání s dívkami dávají svou nespokojenost a zoufalství častěji najevo zlobením, pro některé z nich je terapie hrou také vhodná, pro jiné je ale vhodnější jiný typ péče – jaký typ péče je nejvhodnější pro vaše dítě probereme při vstupním pohovoru.

Kolik setkání bude potřeba?

Tak odpověď na tuto otázku budeme hledat všichni společně – terapeut, rodič i dítě. Moje zkušenost je, že minimální počet nutný k nastolení žádoucí změny a její stabilizaci je 10 setkání. Prvních pět setkání se zdánlivě nic neděje, změna se teprve připravuje. Po pěti setkáních se to většinou zlomí, dojde ke změně, ovšem potřebujeme ještě dalších několik setkání ke stabilizaci změny a její zažití. Poslední tři setkání se společně s dítětem věnujeme ukončování terapie a loučení. Často pak děti přijdou s dalšími tématy, které si potřebují vyřešit a které odkládaly. Ovšem děti s dlouhodobými problémy, s psychiatrickou diagnózou, minimálním zázemím potřebují více času a někdy i celý školní rok, než je s klidným svědomím mohu vypustit do světa.

Praktická doporučení
Co byste o terapii měli říci dítěti?

Já zastávám zásadu pravdivosti. Když se bojí tmy, řekněte mu, že bude chodit kvůli tomu. Když dělá hysterické scény kvůli každé maličkosti, řekněte toto. Když ubližuje sourozenci, zmiňte to. Zkrátka řekněte, že ho kvůli jeho potížím odvedete za někým, kdo mu s nima pomůže a že se nemusí bát, protože si tam bude jen hrát a povídat. Obecně můžete svému dítěti říci, že jednou týdně bude chodit za paní terapeutkou do speciální herničky se spoustou zajimavých hraček.

Co udělat před každou terapií?

Chceme, aby dítě nic nerušilo a mohlo si v klidu hrát, proto je vhodné, aby si předem zašlo na toaletu, nemělo hlad, žízeň, nebylo unavené či těsně po nějakém bolestivém zákroku. Pozor – při hře se dítě pravděpodobně zašpiní či zamokří (k dispozici má písek, vodu, barvy), proto doporučuji dát dítěti starší oblečení, u kterého vás nebude mrzet, když se zničí. Rozhodně terapeutickému procesu nepomůže, když dítěti, sotva vyleze z herničky, vyčtete, že se umazalo. Také své dítě ujistěte, že na něj budete čekat v čekárně či jej přijdete včas vyzvednout. Během prvního setkání vás poprosím, abyste po celou dobu byli v čekárně, vybavte se tedy knihou, notebookem, aby vám čekání rychle uběhlo (wifi není k dispozici).

Po terapii

Vyhýbejte se otázkám typu: co jsi dneska dělal, jaké to bylo a už vůbec ne: byl jsi hodný? Úplně stačí, když se přivítáte slovy: „Ahoj, můžeme domů?“ Když se dítě samo rozhodne hovořit o zážitcích z herny, pozorně jej poslouchejte, třeba budete mile překvapeni tím, co se dozvíte. Někdy si dítě vezme domů obrázek, který vytvořilo. Místo vychvalování obrázku zkuste jednoduše popsat, co vidíte – např. „použil jsi různé barvy, vidím hnědou, zelenou a nahoře hodně modré“, případně: „vidím, že jsi nakreslil tři lidi“ tím přirozeně navážete na započatou terapeutickou práci.